Hvězdné tečky- 5

24. srpna 2016 v 7:00 | Adine |  Hvězdné tečky
Hermituji!
Přicházím s pokračováním HT... Já k tomu vlastně ani nemám moc co říct. Doufám, že se vám to bude líbit, a budu ráda za případný komentář :)


dyž se vrátili zpět do budovy, Nomia očekávala, že se konečně něco dozví. Oba dospělí se však bavili jen spolu a na dívku snad zapomněli...
"To bylo opravdu zajímavé přivítání," ozvala se Nomia, aby na sebe upozornila. Mistr s Tallyn se na ni otočili.
"Ach, jistě," povzdechl Cov, "Bylo to podruhé, co jsem někoho takto vítal před lidmi. Myslel jsem, že budou více nadšení!" Nomia spráskla ruce.
"Prosím! Už mi konečně něco řekněte! Je toho hrozně moc, co nevím a už nechci čekat... A navíc bych ráda věděla, koho jste uvítal jako prvního?"
"Jsi asi málo trpělivá, co?" Mistr se pousmál. "Tak dobře, odpovím ti: jako první jsem vítal tvou matku." Tallyn se posadila do křesla v chodbě, ve které se momentálně nacházeli.
"Mou matku?"
"Ano. Byla stejně očekávána, jako ty. Naše Babička o ní vždy vyprávěla, jako o té nejstatečnější ženě."
"A proč?" Nomia se cítila skvěle uspokojena. Konečně se dozvídá něco málo z toho, co všechno musí vědět. Zároveň však nechápala, proč je pro lid tak důležitá ona a její maminka.
"Víš, nejlepší bude, když si na to odpovíš sama. Zavolám k tobě jednoho chlapce, který tě dovede do knihovny."
"Do knihovny?!"
"Ano. Pokud budeš mít nějaké otázky, zeptej se ho. Dovede tě totiž k Babičce a ta ti odpoví nejlépe."
"A kdo je ta Babička?" zeptala se. Tentokrát odpověděla Tallyn.
"To je taková stará paní, která se zamlada starala asi o osm dětí. Jak jí všechny vyrostly a měly vlastní děti, začalo se jí říkat Babička. Ty děti nebyly její. Kdysi tady totiž bylo hrozné období, kdy se rodilo jen pro boj. Rodiče, kteří chtěli své děti ochránit, odvedli své dítka k Babičce. Byla tam, dokud neskončily války. A to trvalo hodně dlouho. Oni tedy vyrostli a k rodičům se již nevrátili. Tedy většina z nich." Zatímco vyprávěla Tallyn o Babičce, do místnosti vešel chlapec s vlasy odstínem zapadajícího slunce. Na rukou se mu rýsovaly velké svaly. Vlastně je měl po celém těle. Jen to nešlo vidět. Nomia si nepozorovatelně zakryla ústa dlaní. Nikdy neviděla mladého kluka takto vysportovaného.
"Nom, tohle je Dvent. Je to náš nejmladší nejlepší bojovník. Odvede tě do knihovny." řekl Mistr a odešel i s Tallyn do jídelny. A nestane se mi nic? Pomyslela si dívka, ale přistoupila k němu.
"Ahoj," začal Dvent s kapkou zájmu.
"Ahoj."
"Viděl jsem tě na pódiu..."
"Vážně?" Samozřejmě! Byli tam úplně všichni... "Ehm, prý mám jít do knihovny."
"Jistě! Pojď, dovedu tě tam."
Celou cestu spolu nepromluvili. Jakmile ale otevřeli dveře a vešli do tmavé místnosti s tou nejlepší a nejsilnější vůni, jakou kdy Nomia cítila, řekl pouhá čtyři slůvka: "Tak už jsme tady". dívka ho vlastně ani neslyšela, jak si vychutnávala vůni starých knih. Netušila, co tady má dělat, ale věděla, že tato místnost je pro ni nejdůležitější. Jedině tady totiž může dýchat tak, jako nikdy. Uvědomila si, že dýchání je pro ni teď to nejlepší, co může v tuhle chvíli mít.
"Ehm, Mistr mi říkal, že to je někde vlevo za knihou Rozdělení světa."
"Rozdělení světa? Ukaž mi ji!" Chlapec přistoupil k levé části obrovské knihovny a vytáhl knihu s rudou obálkou. Podal ji Nomii a pak hledal dál. Dívka si ji prohlédla a pak nakoukla dovnitř. Hned na začátku bylo napsáno: Tato kniha pojednává o Rozdělení světa. Každá část musí mít tuto knihu v hlavní budově. Tudíž je možno do ni nahlédnout kdykoli. Možná si po přečtení této knihy uvědomíte, že není důležité válčit, ale držet při sobě...
Hoch si odkašlal. "Myslím, že tohle je to, co jsem ti zde měl najít." Dívka vzhlédla od knihy a vzala si tlustý, hnědý, vázaný sešit, který jí Dvent nabízel.
"Co to je?"
"Deník Liny."
"Koho?"
"Liny... To byla tvoje... matka, ne?" Dvent si prohrábl své světlé vlasy a ještě chvíli Nomiu pozoroval.
"Jistě, ale co dělá její deník tady?"
"Odpověď snad najdeš v něm... Já sám to nevím." Dívka se na chlapce usmála, i když trochu rozpačitě. Dvent k ní přistoupil a jemně ji chytil za paži.
"Nemáš se čeho bát," zašeptal a nechal ji samotnou v knihovně. Nemáš se čeho bát, hrálo dívce v hlavě.
Nomia si prvně deník jen prohlížela. Až po chvíli se ho odhodlala otevřít a začít číst. Proč je tady?! Vždyť maminka byla Isenvayka... Měl by být tam! Mumlala si pro sebe. Sebrala odvahu a přečetla si první stránku. Byl to pro ni zvláštní pocit- číst si myšlenky někoho, kdo umřel. A navíc když to byla její matka.
16. října 1996
Dnes se mi narodila krásná holčička jménem Nomia. Všechno to stálo zato! Nomia je nádherné miminko s malými očky a hustými tmavými vlasy.
Freb povídal, že se nám povedla, a má z nás radost. Malou neustále držel na rukou a přitom se na mě radostně díval. Nemohla jsem vstát z lůžka (i teď prý ještě nesmím), tak jsme spolu ležely, když jsem ji chovala. Freb pak musel odejít, a Nomia kvůli tomu dlouho plakala. Jde vidět, že poznala, že je její tatínek...
Jsem šťastná jako nikdy dřív!
Dívka zatím nic nechápala. Prsty přejela po slovech. Zvlášť se věnovala svému jménu a také jménu Freb. Nevěděla, že se tak jmenuje její otec, takže hned bylo o tajemství méně.
října 1996
Konečně jsme přišly domů! Freb postavil naší holčičce nádhernou bílou kolébku. Já jsem jí ušila peřinku s květinkami, aby ode mne měla také dárek. Když jsme jí ukolébali ke spánku, Freb mě pevně objal a přitom se na ni šťastně díval.
"Jednou z ní bude ta nejlepší bojovnice..."
"A bude vést lid jako ty, že ano? Ach Frebe, jsem tak šťastná!"
"Já také, Lino..."
Drželi jsme se velmi dlouho. Nomia pak začala plakat, tak jsme se od sebe odtrhli a začali se zase věnovat naší holčičce.
Dívka hlasitě povzdechla. Nemůžu to číst... Mám z toho zvláštní pocit. Tak moc bych je chtěla vidět! Řekla si v duchu a zavřela matčin deník. Přitiskla si ho k srdci a odešla. Potřebovala se nadechnout čistého vzduchu.
Otevřela těžké dřevěné dveře a doslova vpadla na chodbu. Vzduch, který není cítit starými knihami, jí udělal velmi dobře. Trochu se jí zamotala hlava ale to bylo nejspíš z těch nově nabytých informací.
Rychle přeběhla k otevřenému oknu, které osvětlovalo tuto obdélníkovou místnost. Čirou náhodou se zde objevil Dvent. Chvíli ji pozoroval, aby určil, zda má odejít nebo zůstat. Nevěděl proč, ale záleželo mu na tom, aby byla Nomia v pořádku.
"Všimla sis toho bláznivého zahradníka?" zeptal se a přešel k ní. Nechal mezi nimi dostatečnou mezeru.
"Cože?" dívka byla překvapená jeho příchodem. Pokud tedy teprve přišel!
"Ano, podívej!" Dvent ukázal prstem na muže v námořnickém stylu oblečení. V rukou měl obrovské nůžky na větve a zastřihoval jimi keř do tvaru delfína. Dívka se podívala a potichu se zasmála. Hoch se také zasmál ale ne kvůli zahradníkovi. Její úsměv byl nakažlivý. Nomia se začínala smát hlasitěji, ale naštěstí si to uvědomila a skousla si dolní ret. Pro jistotu se už na bláznivého pracovníka nekoukala.
"Nikdy jsem ho neviděl. Mistr ho musel zaměstnat nedávno, protože naše zahrada se rázem proměnila na oceán. Nikdy tak nevypadala!"
"Jak to myslíš, že se proměnila na oceán?"
"Ze všech keřů je buď delfín, mořský koník nebo jiné vodní zvíře," posumál se. "Měli bychom mu vzít ty jeho nůžky, aby neproměnil ve zvíře úplně všechno." Dívka se po celou dobu jeho přítomnosti cítila trochu nervózní a stydlivě. Nikdy si totiž nepovídala s lidmi jen tak. Nikdy. Teď se to najednou změnilo... Povídá si s klukem, kterého dnes viděla poprvé. A nejzvláštnější je, že se s ním cítí dobře.
"Asi bychom měli podniknout nějakou akci s názvem Stop oceánským keřům!," řekla s úsměvem a odstoupila od okna. On se také přestal opírat o parapet. "Jak dlouho už děláš bojovníka?" Dventa její otázka trochu zaskočila. Nebylo to nic neobvyklého. Každé její slovo v něm ale probouzelo pocit, jaký ještě nikdy nezažil. Jako by po celou dobu svého života měl zledovatělé žíly a ty se najednou pomalu rozpouštěly a krev v nich proudila stále rychleji.
"Už to je pět let."
"A stále tě to baví?"
"Můj dědeček byl skvělým bojovníkem. Já jsem vždy chtěl být jako on, tak jsem kvůli tomu opustil ve svých dvanácti letech normální školu a přestoupil na Školu bojovníků. Tam jsem se všechno naučil a našel v tom něco, co naplňuje můj život. Takže ano, stále mě to baví."
"To je fajn. Já nemám žádnou takovou velkou zálibu."
"Možná ji časem najdeš."
"Třeba ano. Teď si ale asi žádný koníček nenajdu," povzdechla si, ale necítila žádnou lítost.
"Proč myslíš, že ne? Došla jsi sem s tetou až z Isenvaye. Určitě jsi zažila nějaké dobrodružství a to najdeš jistě i tady."
"Myslíš to tak, že by dobrodružství bylo mým koníčkem? To asi ne." Neměla tušení, jak to Dvent myslí, ale usmála se.
"Takhle to nemyslím... Vlastně nevím, jak to myslím," prohrábl si vlasy a omluvně se usmál, "Asi už půjdu. Za chvíli mi začíná hodina lukostřelby."
"Ty chodíš na hodiny lukostřelby? Vždycky jsem to chtěla vyzkoušet! Můžu jít s tebou?"
"Vidíš, já ti říkal, že se záliba časem objeví!"
"Ještě ale nevíme, jestli mě to bude bavit," podotkla, ale tajně doufala, že bude.
Tím jejich rozhovor skončil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Suzeinne Suzeinne | Web | 24. srpna 2016 v 16:18 | Reagovat

Krásné.
Těším se na další díl.

2 Adine Adine | E-mail | Web | 24. srpna 2016 v 18:23 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama