Hvězdné tečky- 3

21. července 2016 v 7:00 | Adine |  Hvězdné tečky
Zdravím vás! (možná bych si měla vymyslet nějaký originální pozdrav.) Slíbila jsem, že se přes prázdniny chci věnovat psaní povídek. Zatím jsem napsala asi čtyři stránky... Ale i tak vám dnes ukáži pokračování. Čtvrtá kapitola se objeví asi až ke konci měsíce. Záleží, jak často budu psát. Pořád se mi ta povídka zdá tak nějak neúplná. Jako by byla dokonce i nudná. Občas mám pocit, že hrozně rychle jdu od témata k tématu (jako bych přeskakovala)... Mám tolik nápadů, ale nevím, kdy je tam zakomponovat, kdy se Nomia dozví to a tamto... Takhle težkou povídku jsem ještě nikdy nepsala!
I když je tak nějak nedokonalá, doufám (opravdu doufám), že se vám bude alespoň trošku líbit!
PS: Moc vám děkuji, že jste odpovídali v dotazníku o blogu! Pomohlo mi to a pokusím se podle vás zařídit. I když asi nevyhovím každému, protože něco se líbí mně a někomu ne.


Třetí

... povedlo se! Nomia bránou přímo proletěla a jen co dopadly Lettiny zadní končetiny na zem, dvířka se zavřela.
Tallyn chtěla dívku pochválit slovy jako třeba super! Nebo to se ti povedlo!, ale místo toho musely rychle pádit pryč. Strážci totiž bránu otevírali a chtěli je chytit. Jenže už bylo-naštěstí- pozdě. Byly pryč. Daleko. Vlastně ani nevěděly, kde jsou.
Hlavní je, že hranice jsou za nimi, a teď už je čeká jen pohodlná cesta za Shaty. Doufejme...

"To jsem vážně nečekala!" vydechla překvapeně Tallyn.
"Co?"
"To, že o nás zjistí a budou se nás snažit chytit. Bylo to hrozné! Ještěže jsi jim utekla..." dívka zavrtěla hlavou.
"Já jsem neutekla. Letty mě zachránila." Nomia z velblouda slezla a pohladila jí krk. "Kdyby se nevzpamatovala, byla bych v průšvihu."
"Já vím. Tak tedy děkujeme, Lettynko! Jsi naše hrdnika!" teta se zasmála, a také slezla dolů.
"Myslí to vážně," dívka se ke svému velbloudovi přiklonila a zašeptala. "jsi naše hrdnika!" Letty sebou ošila.
"Musíme zjisti, kde jsme. Je hrozná tma, dnes se tam nedostaneme." promluvila teta a začala se kolem sebe rozhlížet.
"Podej mi mapku, prosím... Jely jsme neustále rovně, takže bychom se mohly zorientovat snadno." Nomii přistála v ruce stočená mapa. Okamžitě ji narovnala.
"Tak kde tedy jsme?" Tallyn začínala být nejspíš trochu nervózní. Jistě byla unavená.
"Počkej..." Nomia zavrtěla hlavou. "Tady nic není. Jsou tu vyznačeny jen hranice a nic víc. Pak už jen prázdno."
"Cože? To určitě ne, musela ses splést!" teta k dívce přiběhla a sama si začala mapku prohlížet. "No, máš pravdu. Musíme se tedy spolehnout na mou paměť..."
"Spoléhat se budeme zítra. Jsem unavená, víc už toho nezvládnu. Ani ty, nebo velbloudi. Musíme si najít místo k přespání."
Žena jen přikývla.

Velbloudy si přivázaly ke stromům, a rozložily si na trávě deky.
"Je mi zima..." zamumlala po chvíli dívka. Tallyn jí dala svou přikrývku, i když jí také byla neskutečná zima. Vzala si proto okraj dečky, na které ležely a tím se přikryla... Mrzla i tak.

Po chladnější noci pod širákem, nastal krásný slunečný den. Paprsky ranního slunce prohřívaly studenou kůži a rozdávaly pozitivní energii. Tallyn byla již chvíli vzhůru. Obstarávala potravu jak pro dívku, tak i pro velbloudy.
Jediné, co zde rostlo, byly bobule a obilí a také nějaké rostliny. Teta zvířata odvázala, aby se mohla projít a obstarat si potravu, kterou Tallyn sehnat nedokázala. Ale věděla, že velbloudi vydrží bez jídla dlouho.
"Ach, ahoj, Nomio!" teta se otočila a spatřila svou neteř. "Jak se ti spalo?"
"Ehm... Zvláštně..." dívka si promnula oči a vzala si od Tallyn hrst bobulí, které právě očistila vodou z lahve. "Je to jedlé?"
"Jistě! O tom nepochybuj." Také si vzala svou snídani a ještě chvíli s Nomiou hovořila.

Brzy však nasedly na odpočaté velbloudy a vydaly se dál. Bez mapy. Jen s Tallyninou pamětí, která je měla odvézt k Shatům. Žena byla napjatá z toho, že teď záleží jen na ní. Pokud pojedou jinou cestou a zabloudí, bude to její chyba. Snad nezbloudíme!, pomyslela si. Určitě se tam dostaneme bez problémů...

Po několika zatáčkách a návratech na rozcestí se konečně dostaly na správnou cestu. Tedy podle tety jsou na té správné cestičce. Všude okolo roste obilí a jasně zelená tráva. Určitě jsou na dobrém místě!
"Ano," odpověděla po několikáté Tallyn. "jen tady roste tak vysoký oves. Skvělě se o to starají. I o trávu. Podívej, jak je nádherná! Ta Isenvayská je nechutně vybledlá..." žena vyplázla jazyk a do půli ho jemně stiskla zuby. Byl to náznak znechucenosti.
"Tak dobře. Kdy tam tak budeme?" Nomia si z čela otřel několik kapiček potu.
"Netuším. Asi za hodinku?" Po této odpovědi nastala dlouhá odmlka.
"Eh, Tallyn?" Nomia tetu dohnala a jela vedle ní. "Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsi mi neřekla nic o mamince a tatínkovi? Myslím, že bys mi o nich mohla říct něco teď?" Dívce plála v očích zvědavost. Tallyn nevěděla co říct, tak si odkašlala a prohrábla vlasy.
"No, oba byli moc chytří a krásní. To máš po nich. Jenže samozřejmě byli někdy... zlí a... Eh..." žena zavrtěla hlavou. "Teď není moc vhodná chvíle o tom mluvit. Jistě bys je měla ráda. Linu určitě, ale problém nastává u tvého otce."
"Proč?" Zeptala se dívka.
"Ehm... Já vážně nevím, proč bych ti o tom měla říkat! Proč to chceš vědět?" Nomia pokrčila rameny a odpověděla smutným hláskem: "Jsou to mí rodiče."
"Já vím, Nom, jenže ty bys to asi nepochopila. Jsi ještě dost mladá, a já chci aby sis užívala pěkných chvil. Aby ses nezatěžovala hloupostmi." Ženě se proměnily oči ve skleněné kuličky. Vypadalo to, jako by se chtěla rozplakat.
"Tak o tom nemluvme. To je jedno..." Nomia se snažila znít, i vypadat, vesele, ale v jejím hlase bylo znát zklamání. Chtěla se toho tolik dozvědět!

Vyšli na kopec, z kterého se dalo rozhlédnout na celé krásné územi Shatů. V malé dálce zpozorovaly cestovatelky nádherné prosklenné sídlo. Od oken se odráželo slunce a celý pozemek ochraňovaly barevné stromy. Nomia nemohla z této stavby spustit oči. Vypadalo to tak krásně, nově, zajímavě! Něco takového nikdy neviděla. Na Isenvayském území jsou jen malé domky, zničená pole a lesy zaházené odpadky. Tady je všechno čisté a udržované. Celé území zdobila jasně zelená, zářivá tráva.
"Pojď už, za chvíli tam budeme!" Zvolala Tallyn, která sjížděla z kopečku dolů. Nomia se na velbloudovi rozběhla k ní.

Za chvíli již stály u té nádherné stavby a čekaly, až si jich někdo všimne.
Dívka si prohlížela okolí. Velmi se jí zde líbilo. Tallyn byla také udivená. Naposledy to tu vypadalo trochu jinak.
Ze zahrady se vynořil muž s bílou tógou. Hlavu mu zakrývaly šedivé vlasy a pleť měl trochu vrásčitou. Nezpozorovatelně k sobě přivolal strážce, kteří se k návštěvníkům přibližovali.
"Kdo jste?!" vyjekl jeden s lukem v rukou. "Co zde pohledáváte?"
"Ach," vydechla zděšená žena s úsměvem. "Omlouváme se, že jsme zde jen tak přišly. Víte... Ono to teď nejde moc dobře vysvětlit, ale jednoduše jsme Isenvayové a utíkáme k vám.
"No to je naprosto skvělé!" zamračil se muž s tógou, a pokynutím dlaní uklidnil strážce. "Kvůli vám budeme mít problémy."
"Ještě jednou se moc omlouvám, ale jistě byste na našem místě udělal to stejné. Velmi vás žádám: mohli bysme si sednout a pohovořit o tom?" Tallyn se laskavě usmála. Nomia, která seděla na velbloudovi jen tak v povzdáli, se raději také usmála. Muž pokrčil rameny a rozkázal svým ochráncům, aby se postarali o velbloudy.
"Pojďte za mnou. Dáme si čaj. Jistě máte tolik věcí na srdci!" vešli do chodby s nádhernými malbami rytířů, soch a květin. Umytá a všudypřítomná okna se leskla a vrhala po místnosti klidné stíny. Klikatou chodbičkou došli do jídelny s dlouhým dřevěným stolem, na kterém byl porcelánový čajový servis. Jen co vešli přes vysunovací dvířka dovnitř, přiběhla k nim žena - nejspíš kuchařka.
"Dobrý den, Mistře Cove. Dobrý den, návštěvníci." Žena se poklonila a zahrnula je otázkami.

Když již spokojeně seděli u stolu, napili se bylinného čaje. Slečny seděly vedle sebe, zatímco Mistr Cov byl na kraji stolu.
"Tak tedy, mužete mi říct, co vás zde přivedlo?" začal nedůvěřivým tónem.
"Jistě není důvod, proč byste nás měl podezřívat z něčeho nekalého... Mistře Cove." řekla Tallyn a odkašlala si. "Na naší části, vlastně i na té vaší, právě propuká válka. Vojáci od Livhitů utíkají. K nám. Dělají nám tím problémy a vám taky, pokud je tady máte. Uvědomujeme si, že ty problémy vám nyní děláme i my, jenže válka ještě tak nějak úplně nezačala a my jsme se chtěly ukrýt."
"Vskutu zajímavé, ale proč jste šly k nám?" Mistr Cov zněl příčetnějí, než před chvílí.
"Kdysi jsem zde utekla. Mám tady přátele, kteří žijí přímo v této budově. Jistě si vzpomenete, když řeknu své jméno... Tallyn." muži se rozzářily oči.
"Tallyn? Jsi to vážně ty? Vypadáš jinak!" Mistr Cov se hlasitě zasmál. "Měla jsi to říct hned!"
"Já vím, ale myslela jsem, že si na mě nevzpomínáte, Mistře."
"Vůbec jsem tě nepoznal. A kdo je tahle dívenka?" muž ukázal na Nomiu.
"To je má neteř. Ta neteř"
"Nomia?" zeptal se překvapeně. "Ty jsi ji sem přivedla! Konečně!" Mistr Cov vyskočil ze židle a začál Nomii třást rukou. Tallyn se jen smála, ale dívka nevěděla, co dělat.
"Těší mě, Mistře Cove." špitla a odtáhla ruku.
"Skvělé, skvělé! Musíme to oznámit..."
"Ach, Mistře, ne. Jen chvíli ještě počkejte. Je příliš brzy. Necháme to na zítra. Chci vám ještě dopovědět to, co jsme načali."
"Dobře, ale zítra se to oznámi. Musíš se toho tolik dozvědět, Nomio!" její jméno mu blikalo v hlavě. Nomia, Nomia, Nomia... Je tady.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Reveriedreams Reveriedreams | E-mail | Web | 2. srpna 2016 v 7:18 | Reagovat

Co ti k tomu říct? Nemám k tomu v podstatě žádnou připomínku, a už vůbec ne negativní, takže chci jen poukázat na jednu věc, která se mi hrozně líbí.

Působí to neuvěřitelně opravdově. Vážně, jak to děláš? Jako bych tam byla, takový jsem z toho měla pocit.

Zkrátka, moc krásně jsem si početla.

2 Adine Adine | E-mail | Web | 2. srpna 2016 v 21:20 | Reagovat

[1]: Moc, moc děkuji! Tvůj komentář mě potěšil.
Přiznám se, že se všemi kapitolami do této povídky jsem nespokojená :D Vždycky se mi zdá, že tomu něco chybí nebo tak. Určitě ten pocit znáš :D A vážně mi dělá velkou radost, že se ti to líbí... Opravdu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama